středa 5. srpna 2009

Rumunsko-Retezat a Vilcan

Psát mě už dávno tak nebaví jako dřív, ale protože je hlava děravá a já nechci o ty krásné vzpomínky přijít, tak přeceněn si zpětně napíšu takový deník z cest po Rumunských Karpatech. Že třeba nebudete něčemu rozumět mi nevadí, protože píši hlavně pro sebe a vám dávám možnost nahlédnout do zážitků mé, zatím nejmilejší, cesty.

Jak to vlastně celé začalo? Bylo to asi někdy v zimně. Nebo už na podzim? Bratr přišel s tím, že jeho kamarád pořádá pro skautíky zájezd do Rumunska do Karpat. Prý když zbude místo, autobus nás nabere, vysadí v horách a po 8 dnech opět nabere a odveze zpět do naší kotlinky. Namlsaný Roháčem a s rostoucí chutí se toulat mimo civilizaci (alespoň tu hustou) jsem okamžitě kývl. V hospodě jsem se pak zmínil před Hankou, která byla tou představou taky nadšená, tak jsem ji přislíbil taky místo v autobuse pokud zbude.
Postupem času se zdála tahle varianta čím dál tím méně reálná, protože kapacita autobusu se zmenšovala. Celé to nakonec rozseknul bratr, který si asi 4 měsíce před odjezdem poranil koleno a bylo jasné že on ani jeho banda nepojede. To už jsme byli ale tak nažhavení, že jsme začali s Hankou hledat alternativy a další parťáky na cesty. Přibrali jsme tedy Konopa, Martina a další Hanku a začali hledat. Ani jeden z nás není zkušený horal, takže když jsem narazil na plakát cestovky Kudrna ve stejném termínu za 3100 pro študáky, bylo jasné! Jede se do pohoří Vilcan a Retezat!
Následovala dlouhá příprava, dokupování vybavení. Někdo neměl vůbec nic, tak musel nakoupit oblečení od paty k hlavě, obout nové boty a nahodit nový batoh. Já si přikoupil jen bundu, ponožky, kalhoty, karimatku a o vařič a ešus se mi postaral můj hodný bratr. Těsně před odjezdem jsme ještě řešili jídlo a než jsme se nadáli, už jsme chlastali na stromě v Lužánkách a těšili se na zítřejší odjezd. Chlastání vína na stromě a pojídání brambůrek zmiňuji z jednoho prostého důvodu. Vznikla tam totiž historka, která se táhla po celou dobu v Rumunsku a bavit nás bude asi ještě hodně dlouho Už samotné pití na stromě je velice zábavné, ale když se tam ještě začne Hanka s Tomášem přetahovat o brambůrky a štrejchnou do nestabilního Konopa, který si chudák dlouhou dobu lámal hlavu s tím jak poleze dolů… no prostě měl po problému. Sletěl ze 3m přímo na záda „Konope, řekni něco! (dlouhá pauza) Konope sakra řekni něco! (zase nic) Slezte dolů!“… mezi tím už Konop popadl dech a my se v klidu mohli začít smát. Tuto historku jsem nezapomněl říct všem hned u prvního táboráku Ještě přes hospodu jsme se konečně dostali k Hance na byt, kde jsme přespali.
V pátek (24.8.) jsme dokoupili poslední věci. Hanka koupila pláštěnku za 1200kč aby zaručila že nebude pršet (za což ji děkuji), já si koupil sušené maso Jerky (nikdy více) a už jsme šli na bus.
Cesta do Rumunska trvala zatraceně dlouho. Na toto nejsem stavěný a moc jsem to nedával. Dokud bylo světlo, koukal jsem aspoň na Maďarskou krajinu-hrozná placka. Kolem půlnoci jsme konečně dorazily do Rumunska, které není v šengenu, takže krátká prohlídka občanek a hned na hranicích zastávka na výměnu měny. Docela drsná první zkušenost s Rumunskem. U směnáren postávaly hloučky Romů, kteří se snažily vyměnit rumunský leye za eura. Moc jsem tomu nerozuměl jestli perou prachy nebo je to ňáký byznys. Po přestávce chybělo dalších 6 hodin do příjezdu k úpatí Retezatu, kde vystoupila první skupina. My jeli dál k Vilcanu další 2 hodiny. To se už ale naskýtal z okýnka zajímavější výhled. Krom všudypřítomných hor tu byla i zvláštní města. Zvláštní paneláky. Rostly z nich stromy, byl zdevastované a vypadaly trochu jinak než ty naše. Měli své kouzlo ale byly to ruiny. Zašlá sláva 80. let, kdy za totalitní vlády prezidenta na jehož jméno si nevzpomenu byly lidé z vesnic a hor přestěhováni do paneláků ve kterých neuměli žít a šoupnuti do nových továren. Tyto továrny se teď bortí pod tíhou času, elektrárna na uhlí už nepracuje protože evidentně doly nejedou. Ale vše se začíná znovu probouzet. Vzniká nový život těchto měst.

V sobotu 25.7. jsme kolem 8:00 konečně dorazili do města Lupeni k lanovce, která nám měla pomoci s prvním prudkým převýšením asi 500 výškových. Ve frontě na lanovku nás přivítal sympatický pejsek, který nedošlapoval na jednu přední nošku. Nasedám na lanovku a je pro mě obrovským překvapením když po 5min jízdy vidím psa kulhat pod prvním. Pěkně si to dává až navrch a já jen žasnu že to dal. Breb-náš průvodce mu za výkon dal patku vysočiny, což byla pro psa další motivace s námi pokračovat v toulkách.
Až všichni vyjeli šli jsme doplnit zásoby vody. Nahnali nás do restaurace, kde se pro mě konalo velké překvapení. Paní v restauraci bez problému načepovala všem 24 lidem PETky aniž by si tam někdo něco koupil. U nás nevídané. Ještě jsme si pod restaurací prohlídli medvěda v kleci a vyšli jsme vstříc pohoří Vilcan.
Hned v úvodu mě čekalo dvoje zklamání. To první byly borůvky. Obrovské lány borůvek, ale všechny pečlivě očesané místními sběrači. Druhé zklamání byly krabičky od cigaret, které lemovaly cestu. Původem od pastevců a sběračů. Začal jsem je počítat a na konci prvního dne jich bylo 24. Občas i ňáká láhev od vody…smutný pohled. Ale čím dál jsme šli, tím míň stop po civilizaci.
Po pár kilometrech jsme odbočili od pěšiny a začali šlapat vlastní cestičky borůvčím, na kterém se postupně začaly objevovat borůvky. Na civilizaci se rychle zapomnělo a byly jsme tu už jen my a hory. Krásné hory pokryté jen trávou a borůvčím, pod námi nejdřív kosodřevina, potom i les. Před sebou hřebeny, které se nám stanou domovem pro další dny. Hned první den jsme narazili na divoce se pasoucí koně. Nejprve 2 malá stáda a u tábořiště jich bylo už ke 30. K mému nevelkému nadšení obsadily pramen a já mám z koní docela respekt. Když už jsem ztratil trpělivost a začal nabírat vodu hned u hlavy jednoho koně, začal mi okusovat záda. Asi se mu líbila vypocená sůl. Mě se to ale moc nelíbilo, tak jsem ho odtlačil dál a začal znovu natáčet. Docela ve mně hrklo, když koník zadkem ke mně začal zvedat nohu. Rychle jsem se klidil, ale jen ho něco svědilo. Po dobrodružném nabírání vody jsem šel na bezpečnější sbírání borůvek. Dnešní večeře budou jáhly s borůvkami 
Pejsek stále s námi, štěkal na podezřelé příchozí z lesa, tak aspoň bude varovat před medvědem když už tady tak sockuje.
Večer rozděláváme táborák. Svobodný pocit moct si udělat ohýnek. U nás je to všude zakázané, tady můžeme. Dokonce můžeme postavit stan kde chceme a spočinout. Krásný pocit svobody. Vytahuji moji slušnou zásobu meruňky a začíná seznamování. Různorodí lidé s jednou společnou vášní. Chvíli si povídáme a jdeme spát.

Neděle 26.7.
Noc byla větrná až naháněla hrůzu. Přemýšlel jsem jestli neležíme zrovna pod suchou větví, ale strach byl zbytečný. Vítr nakonec ukolébal a já se vyspal královsky. Ráno bylo ve spacáku tak příjemně, že se nechtělo vstát. Chvíli bojuji sám se sebou než nakonec úspěšně vstávám. Vaříme si čaj, jíme něco k snídani, balíme. Před odchodem se ještě paseme na borůvkách, doplňujeme vodu a vyrážíme vstříc horám. Poučeni z předešlého dne se pečlivě mažeme, Konop na své popáleniny na krku vytahuje arafata, já si dávám klobouček. Ze začátku jdeme opět loukami, kobylky uskakují od nohou, slunce svítí, mraky nikde, krásný den v krásné zemi. Na chvíli sestupujeme do lesa abychom pak mohli opět vystoupat na louky. Potkáváme stáda ovcí s ovčáckými psi a bači. Při pauze na vyhlídkovém útesu necháváme našeho čtyřnohého společníka spát a jdeme dál svou cestou. Oběd dáváme o jednoho pramene. Většina si dává dvacet, já jdu s Martinem kouknout na jednu skálu nad námi. Krajina mě nepřestává udivovat. Vidíme opuštěné salaše, kolem kterých ještě půjdeme. Zbyl jen jeden bača s malým stádečkem ovcí. Ovcí tu prý bávalo víc. Je to škoda…krajina prý zarůstá.
Po přestávce sestupujeme prudce dolů lesem a v naší skupině se projevují první potíže. V.Hanka má zvláštní problémy s dechem pří chůzi dolů. Rozebíráme si její věci a pokračujeme dál. Po strmém stoupání se dostáváme opět na louky s krásným výhledem. Utáboříme se, večeříme a jdeme si zaházet s frisbee. Přemýšlíme nad akty v přírodě, které se nakonec uskuteční jen částečně při jednom z koupání. Najednou přiběhne Martin s Hankou, že viděli mladého medvěda. Obrovská závist v tu chvíli, ale třeba budu mít štěstí jindy.
Večer pak u ohně vytahujeme vodní dýmku a Breb nám předčítá povídky z krásné knihy Karpatské hry. Spát jdeme poměrně brzy. Už bez takového větru a opět klidný spánek. Ne tolik pro m.Hanku. Kvůli zimě moc nenaspala a do dalšího dne trochu chyběly síly.

Pondělí 27.7.
Probuzení opět do krásného dne. Jen pár mráčků. Klasika se snídaní a balením. Tentokrát jsem přibalil těžké věci v.Hanky a jí dal svoje oblečení. Tento den byl pro mě Vilcan snad nejkrásnější. Šlo se krajinou bez většího převýšení, potkali jsem baču s ovcemi, kravami. Cestu nám na chvíli zatarasili koně, aby nám v zápětí zapuzovali, vystresovali jsme jednoho baču, když jsme jeho salaš vzali z kopce útokem s tím, že by mohl prodat sýr (neměl). Dál se skupina dost natrhala a ve třech jsme šli prakticky sami krajinou po ovčích stezkách kolem soliterních stromů. Došli do údolí pod obrovský kopec, který jsme měli následující den přejít. Myslím že hranice Vilcanu a Retezatu- Malý Retezat. Dnešní den skončil brzy a bylo více času odpočinout u tábořiště. Po postavení stanů a jídle jsme se šli trochu opláchnout do potoka. Já zatím jen do půli těla. Lepší koupel nás ještě bude čekat. Tohle zatím stačilo. Pastva na borůvčí, hraní piček a házení s frisbee, další pokuřování vodnice a dalších pár povídek z Karpatských her. Při pokuřování sem si za pomoci větříku propálil karimatku, kterou se moc nepodařilo slepit. Takže po zbytek nocí jsem spal na částečně vyfouklé karimatce. Hančin problém se zimou v noci a špatným spacákem jsme pro tentokrát vyřešili tak, že její spacák šel pod nás, můj jako deka a hřáli jsme se navzájem. Na mě až moc vedro, hledal jsem si svoji polohu, takže nakonec jsem se pro změnu moc nevyspal já. Hanka to spaní ze mě asi vysála, ale mě stačí málo. Energie stále dost, zvlášť když se probudíte do dalšího překrásného dne.

Úterý 28.7.
Při balení mě opět něco překvapilo. Něco si skládám a po půl minutě se otočím a najednou za mnou stádo dvaceti koní které tam předtím nebylo. Přišli se napít k tůňce u našich stanů a čekali až odejdeme. Koně to byly drsný…pořád do sebe kopaly, kousaly se a vůbec se nešetřili.
První co nás po ránu čekalo byl jeden z nejluxusnějších výšlapů za celou dobu. Dostal jsem ohromnou chuť si dát do těla. Probudil se ve mně i trochu soupeřivý duch a i když jsem vyšel jeden z posledních na mezivrcholu jsem byl už první. Tam se poměrně dlouho čekalo na Míšu, která už od začátku měla problémy s puchýři. Zbytek kopce jsem už skoro vyběhl a užil si jako první jeden z nejhezčích výhledů. Zahodil jsem batoh, zhluboka jsem se nadech a v duchu si užasle řekl „kurva“. Našel jsem si pěkný travnatý místečko, poslouchal vítr a hmyz, nasával vůni mateřídoušky a zíral. Za mnou šla vidět celá cesta, kterou jsem do teď urazili, předemnou Retezat. Krásné pohoří. Hory Peleaga a Papusa se vdáli tyčily na obzoru. Za dva dny na ně půjdeme. Nalevo přehrada, na úpatí některých kopců se lesknou zbytky sněhu. Začínají přicházet ostatní a jejich hluk mě začíná vytrhávat ze snění. Krásná chvíle samoty je za mnou a já se začínám dělit o krásu s ostatními. Konop po výstupu prohlašuje „To je kurva zasloužený výhled!“. Ještě chvíli čekáme na poslední lezce, dáváme malinkou pauzu a vydáváme se po hřebenovce. Jedna z těch nebezpečnějších tras kdy máte pod sebou obrovský sráz z každé strany a maximálně se koncentrujete kam kladete nohy. Na jednom místě nám cestu zatarasí zuřivě štěkající ovčácký pes, ale v klidu ho obcházíme. Další už musí hrozit holí, ale pes si dá říct. Jdeme tou nejrozkvetlejší loukou, jakou jsme zatím potkali. Svítí na ni slunce z jihu, pasou se na ní ovce a vůní vyhrává opět mateřídouška. Sestupujeme dolů kolem dalšího stáda s dalšími psy a někteří už vypadají opravdu drsně. První skupinku nechávají celkem v klidu projít a opět doráží až na další. Zastavujeme na oběd, fotíme tesaříka, útočíme na borůvčí. V.Hanka přichází s poměrně velkou dýchací krizí a to i se značně odlehčeným batohem. Nikdo netuší co to může být. Od té chvíle vychází Hanka raději dřív.
Sestoupili jsme do údolí a dál pokračujeme lesem do upatí hory plné pramenů. Bylo jich tam snad desítky. Všude krásná čistá voda. Přicházíme do tábořiště a potkáváme druhou kudrnovskou skupinu, která jde stejnou trasu v opačném směru. Po jídle si zase hážeme, přibíráme i další. Dáváme první pořádnou koupel a v přírodní vaně si děláme soukromou nudapláž. Pak jdeme k ohni, kde se hraje na kytaru, píšťalu, zpívá se.

Středa 29.7.
Dnes nás čeká kratší trasa, tak spíme o hodinu déle. Po sbalení věcí se rozhýbáváme frisbeem. Krásné bezvětrné slunečné počasí. Vycházíme do kopce a cítím, že to není ono. Vzduch se nepohne, nohy ztuhlý, cítím přehřátí…tohle nebude můj silný den. Horko těžko vylezu na první kopec a zjišťuji že ostatní jsou na tom podobně. Takže to není ve mně. Hecnu se a dál to jde už líp.
Dva spolucestující se šli při čekání na ostatní podívat za kopec a vyplašili stádo kamzíků. O kousek dál jsem je už viděl taky. Nádhera! Asi padesátihlavé stádo plaché zvěře se běželo schovat za hřeben a to nás od sebe dělilo veliké údolí. Divocí, krásní, skály jim patří.
Další pauzu jsme si dali u překrásných skal. Voda do nich vymlela malé křivolaké potůčky, skála tvořila obrovskou hladkou stěnu, kameny občas vytvářely úžasné útvary, prasklé desky tvořily zábradlí, krásné skalničky, slunce tam pěkně hřálo. Hledal jsem tam zmije, ale nenašel. Zato jsem viděl odpočívat 2 kamzíky. Byli klidní i když jsem od nich byl jen 100m. Měli asi siestu a vychutnávali si polední odpočinek. Když jsem se vrátil za ostatními, zrovna se skládali na hromadnou fotku, jen pěvci se opět stranili.
Sestoupili jsme níže do údolí vymletou roklí, kde kvetly ty nejmodřejší pomněnky jaké jsem kdy viděl. Tak krásně modrou jsem ještě neviděl.
Po obědě bavíme všechny hrou ČMF. Vysvětlovat nebudu… jen si představte, že jde týpek pro vodu, někdo na něj něco zavolá, najednou zahazuju batoh a vše co by mohlo překážet v mém následném sprintu do vhodné skrýše.
Zahřmí, stahují se mračna a my krátíme obědovou pauzu a vyrážíme směr dnešní tábořiště. Začínáme potkávat první turisty. Že jsou to češi nás nepřekvapuje. Na rozcestí čekáme na ostatní a následuje opravdu slušný 350m sešup dolů, který druhý den opět vylezem. Přicházíme k chatce, kde si dáváme pivko Ursus (poměrně slušné pivo 12°) a k tomu steak s bramborem. Další rumunská piva jsou už chuti nevalné a v náladě se odebíráme ještě 100m dolů do tábora. Moc místa pro stany tu není, ale nakonec jsme se zmáčkli. Nasbírali jsme dřevo na oheň a začali hledat koupelnu. Tahle ale byla opravdu luxusní. 3m vodopádek posloužil jako parádní sprcha, pod sebou vytvořil vanu s vířivkou. Vzniklo i pár fotek místo regulérních aktů. Po takové koupeli člověk vyleze z vody, pod kůží mu začne znovu proudit krev a tělo zalije štiplavý pocit tepla, čistoty a ještě pocit který popsat nedokážu. A když to sdílíte s bandou přátel, o to je to silnější. Po koupeli opět táborák, čtení, vodní dýmka a zasloužený spánek před náročným dnem. Pokud vyjde počasí, čeká část odvážných náročná hřebenovka. Ostatní půjdou méně náročnou cestu, ale jen pár hodin…sejdeme se na Bukuře.
Domlouvám se s Konopem, že mi odlehčí od stanu a s Hankou, že si dneska vezme svoje věci.

Čtvrtek 30.7.
Ráno mraky jsou, ale nevypadá to tak špatně. Nahazuji batoh a mám pocit že s ním můžu létat. Stan měl 4kg, Hančiny věci kolem 5kg. A já měl najednou na zádech jen něco kolem 15 kil. V poklidu vystupujem znovu to, co jsem včera sešli a na rozcestí se radíme. Jít hřebenovku nebo ne. Průvodce Breb navrhuje že ne, protože jestli je ráno takové počasí a je teplo, odpoledne bude asi mnohem hůř. Jít chci, ale nehodlám si na něco hrát. Breb je zkušenější a ví co říká. Beru zpět zátěž na kterou jsem si už dřív zvykl a jdeme všichni spolu na Bucuru. Po cestě potkáváme pěkné zvířátko, pravděpodobně čolek. V obklíčení pozorovatelů a foťáků se ani nesnaží utéci. Až si každý najde svůj záběr, konečně je osvobozen a jde si dál svou cestou. Po cestě pozoruji hory z kterých vyzařuje respekt. Jsou to už regulérní HORY. Skály, plesa, stromy končí už ve 2000m, dál už jen tráva, kamení pokryté lišejníkem. Ještě jeden sestup dolů lesem kde nám trochu opadá nálada. Narážíme na parkoviště. Vzpomínám si na Roháče. Já malověrný jsem tam byl také před dvěma lety autem. Podpořil jsem tu odpornou výstavbu betonových polí pro plechová smradlavá zvířata. Najednou vidím lidi jiného typu. Rodinka stanuje u řeky se vším komfortem. Gril, stůl, židle, obrovský stan. Po několika dnech „samoty“ ve vilcanských kopcích mě tohle těžce zasáhlo. I dál potkáváme turisty jiného typu. Od pohledu nemají takový vztah k přírodě jak si zaslouží. Snažím se to pustit z hlavy a znovu si užívám okolí. Stoupáme po kamení lesem, pod námi bouří bystřina plná nádherných koupelen, které lákají pod vodopád. Však ještě k večeru přijde čas na očistu. Zatím jdeme dál se utábořit k plesu. U Bucury už stojí spousta stanů a my hledáme místo kam vecpat našich 13. Po postavení stanů a malé pauze se vydáváme na nejvyšší vrchol našeho putování. Nádherná horal Peleaga. Po vyšlápnutí do sedla kolem zvonkohry kraviček, která se linula ve větru celým údolím, to Konop s v.Hankou vzdal. Ostatní jsem pokračovali do mraků dál. Občas nebylo vidět nic, za pět vteřin se mraky roztrhaly a naskytl se nádherný výhled, který v zápětí zakryl další mrak. To se pořád střídalo celou cestu nahoru a nahoře to nebylo moc jiné. Každopádně hora v nadmořské výšce 2509m zdolaná a byla to paráda. Chvíli jsme si to tam užili a pak seskákali dolů. Ze stanu jsme si s Hankou vzali ručník a šli se hned koupat. Voda tekla z plesa a byla překvapivě teplá. Odhadem asi 14°C. To mi připomíná jeden z dalších vtipných momentů, kdy malá Hanka ukazuje na prstech jaká je voda. Velká Hanka to kupodivu nezná a ptá se „To jako tak hluboká???!“. Po pár narážkách ať se zeptá přítele nebo se na něj podívá když vyleze z vody chápe taky. Ve stanu je pak náramné leženíčko kdy se nikomu nic nechce. Bavíme se, smějeme se. Další asi těžko popsatelný vtipný moment nastal při hromadné ignoraci Martina po hloupé otázce, která si nezasloužila odpověď. Následovala minuta ticha po které se vedle mě začal třepat spacák dušeným smíchem. Následoval výbuch mě i Konopa a potom týmové High Five po kterém s nepochopením Martin odchází.

Pátek 31.7.
Ráno budíček o něco dřív, aby se stihl dopolední výšlap nalehko na hory Bucura a Retezat (po které se jmenuje celé pohoří). Vycházíme přes lavinové sutě obrovských balvanů po kterých s chutí skáči jako kamzík. Netrvá to moc dlouho a stojíme na vrcholku Bucury (2433m) s nádherným výhledem na 5 ples pod námi, Paleagou před námi, Retezatem kousek nalevo a zakázanou nepřístupnou rezervací za námi. Skupiny se dělí, část jde do tábora a část na Retezat. Poměně slušný sešup do sedla a následný dlouhý stoupák po balvanech na vrchol. Ten je ve výšce 2474m. Zase o trochu jiný výhled. Pod námi krásné údolí s dalšími plesy kolem kterých to úžasně kvetlo, pásly se tam koně. Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už jsme naháněli časovou ztrátu. Sestupovali jsme prudce dolů ňákých 500 výškových pod hranici tábora, který ležel ve výšce 2030m. Konop měl se sestupem docela problém, protože má přílišný respekt a jde docela opatrně, takže nám všichni docela utíkají. Jdeme tak rychle, až je mi líto že nestíhám vychutnávat ty rozkvetlé louky u ples, která jsem viděl z vrchu, kosodřeviny mezi kamením… Po slušném sportovním výkonu docházíme do tábora, rychle vaříme, balíme a na těžko vyrážíme dál. Opět hned v úvodu slušný kopec a cesta po docela nebezpečné terase. Odměnou byl opět výhled na plesa která jsem už viděli z jiného úhlu tak na plesa nová za kopcem. Zbytek cesty byl už klidný. Šlo se po vrstevnici a mírně se sestupovalo k nejhlubšímu plesu Retezatu. Kolik má si už nepamatuju…v hlavě se mi honí čísla 30m nebo 18m:) . Vítá nás skupinka oslíků s oslími uši (nečekaně). V tábořišti už čtyři stany stojí, tak se přidáváme a zbytek dne se po sobě válíme ve stanu a opět vtipkujeme. Poslední 3 dny to bylo neskutečné obžérství a i teď pokračujeme. Jídla jsme vzali až až a přece něco nepovezeme domů. Ze stanu vylízáme až na večeři a táborák, kde se čtou další 3 povídky. Kouříme dýmku, koukám na oblohu a uvědomuji si, že je to poslední noc a já ještě nespal pod širákem. A to jsem chtěl spát převážně pod širákem. Hvězdy v horách musí být překrásné, ale zatím jsem šli spát tak brzo, že ještě tak nemohly vyniknout. Ulehám tedy vedle stanu, sleduji hvězdy a říkám si, že to zas tak jasné není. Otáčím se obličejem dolů a usínám. Uprostřed noci se probouzím, koukám nad sebe a vidím něco neskutečného. Kontrast hvězd na tmavé obloze který jsem dosud neviděl. Během půl minuty proletí pět malých meteorů a pak dlouho nic. Chvíli čekám na takový ten pořádný přes celou oblohu za kterým se kouří, ale víčka mi padají. Vzdávám to a usínám. Ráno mě budí Martin že je už skoro světlo a vyrážíme na kopec fotit východ slunce. Je nádherné pozorovat jak se probouzí nový den ve kterém se všechno nové stane. Po focení se vracíme k táboru kde potkávám Renatu. Sympatická starší paní. Vyzařuje z ní neuvěřitelná vyrovnanost a nadhled. Inspirativní žena. Chvíli si povídáme a pak se vydáváme zpět do probouzejícího se tábora.

Sobota 1.8.
Začínám na sobě i na ostatních sledovat skleslejší náladu. Je poslední den našeho putování. Jen dojít na místo kde nás naloží autobus, 16h cesty a jsme v Brně. Nikomu se nechce. Přesto vycházíme dnes jediné malé převýšení, kde potkáváme baču se stádem oveček a oslíky. Komunikativní pán, který se rád fotí se slečnami. Následuje dlouhatánský sestup lesem. Cestou ještě slintáme nad úžasným vodopádem který láká ke koupeli, ale nakonec nescházíme z cesty a jdeme dál. Koupačku si ještě najdeme. Cesta nezáživná, lesem, pořád sestup. Až místo na koupání vytrhuje z nudy. Tentokrát jdou i ostatní. Většina trpí studenou vodou, ale já to nechápu. Na chvíli ochladí, ale v zápětí tělo zalije krásný pocit tepla. Jdeme dál od ostatních. Hanka se totiž před cizími stydí, díky čemuž nacházíme parádní malý jez. Takové zúžené místo, kde je voda silná. Sedáme se do proudu, leháme si, ponoříme hlavy a držíme. Nádhera! Vylezem abychom se na chvilku zahřáli a ještě dvakrát opakujeme. Tyto koupelny nám budou strašně chybět.
Dál hledáme hospodu kde nás má vyzvednout bus. Nakonec nacházíme, dáváme steak, 4 piva, hrajeme karty, frisbee.
Bus přijel asi s pětihodinovým zpožděním a dál už následovala jen dlouhá nudná bezesná cesta do Brna.

Neděle 2.8.
Příjezd do Brna byl něco kolem 13:00. S částí jsme se rozloučili a s částí šli na jídlo a pivo k Mamutovi. Neskutečná žranice završila toto putování. Střídmost bratříčku!
Bratr nám dovezl do Brna 5 litrů vína a after párty u Konopa mohla začít. Prošli jsem fotky a já pak umřel ve spacáku.


PS: za chyby se omlouvám, píšu pocitově bez zpětného přečtení textu. Číst se mi to opravdu znovu nechce. A pokud se někdo prokousal až sem, tak mu gratuluji k jeho vytrvalosti:)

pondělí 20. července 2009

Rychlebské hory

Docela málo profláklé pohoří na hranici s Polskem sousedící s Jeseníkem. Byl jsem tam teď od pátku do neděle a byl to super trip. Rozmanitost těchto hor je opravdu krásná. Užijete si především cesty lesem, výšlapů na kopce, často jdete podél horských potoků, les občas vystřídá krásná pastvina, skály, rozhledna, vodopádek, borůvky, zřícenina.... prostě vše co k putování po horách patří. O další turisty tu moc nezavadíte, takže máte krajinu skoro sami pro sebe. Kupodivu se nepohybujete v chráněné krajinné oblasti, takže rozumné kempování v přírodě snad nikoho neurazí.
Velikým kořením tohoto výletu byla naše smečka psů (já vzal Estu-chodský pes, Dinu-německý ovčák a Lucka vzala Darriho-chodský pes a Dixi-mix). Putování se psama má nový rozměr. Občas je sice starost navíc, můžou nastat komplikace v dopravě (nám se vyhly), občas se pletou pod nohy, ale pohled na šťastné psy v přírodě za to rozhodně stojí:) Někdy se tam musím vrátit, ale zatím je v ČR stále co procházet.
Na závěr pár fotek od spolucestovatelů:
Kubajz: http://rubikonie.rajce.idnes.cz/Rychlebska_prochazka_17._-_19._7._09/
Lucka: http://luckydarri.rajce.idnes.cz/Rychlebske_hory,_17._-_19._7._2009/#album

úterý 16. června 2009

Frisbee v přímém internetovém přenosu

Protože by vás třeba mohlo zajímat, jak to frisbee ve skutečnosti vypadá, v neděli od dopoledních hodin bude přímí přenos z mistrovství ČR v Třebechovicích.
Vysílat se budou oba finálové zápasy (open a women) a 2 semifinálové. Já se do těchto zápasů asi těžko dostanu, ale i tak budu rád, když se budete dívat;-)
Zápasy můžete sledovat na www.frisbee.cz

pondělí 15. června 2009

Polsko-Oświęcim-Sosnowiec

S frisbeem se často dostávám na spoustu zajímavých míst, ale málo kdy zbude čas na jejich prohlídku. Předsevzal jsem si tedy, že pokud to bude jen trochu možné, pojedeme dřív/později a uděláme si alespoň rychloprohlídku oněch míst.
Již potřetí jsme se chystali na turnaj v Sosnovi, který leží kousek u našich hranic nad Ostravou. Když jsem při plánování trasy na turnaj zahlídl Osvětim, na kterou byla zajížďka asi jen 20km, stačilo už jen překecat řidiče a pár lidí, kteří by byli ochotni vyjet o něco dřív.
Po tradiční zdržení při odjezdu, neplánované zastávce ve Frýdku-Místku jsme kolem 5-6h dorazili do Osvětimi. Zaparkovali jsme na parkovišti hned u Auschwitzu. To byl menší ze dvou táborů, kde se prováděly pokusy na lidech. Z budov udělali galerie, kde vystavují fotky z koncentráku, různé dokumenty, věci po vězních… Celé to dýchá zvláštní atmosférou smrti a člověk ani nemůže uvěřit, že se tohle mohlo stát. Ve světě ve kterém žiji si to opravdu nedovedu ani představit.
Popsat ten zážitek se dá jen těžko a já to neumím. Musí se to hold vidět. Pokud se tam chystáte, rozhodně si vyčleňte víc než 2h jako my. (vstupné je zdarma)
Pokračovali jsme do Sosnovce, kde jsem odehráli turnaj, pobavili jsme se na skvělé párty (pití zdarma) a v neděli po vyhlášení se vydali opět do Osvětimi na druhý (větší) koncentrační tábor Birkenau.
Rozloha tábora byla ohromující a to ještě nebyl dostavěn. Opět těžké popsat zážitek z druhého tábora… Tisíce lidí za plotem tísnících se v budovách, opravdu drsné záchody, koleje po který přijíždějí další a další, plynové komory, jámy na popel z krematorií. Se musí vidět.

Nefotil jsem, ale přiložím odkaz na klip z youtube...

pondělí 1. června 2009

Křídlatka a den Trifidů

Počasí v pátek nevypadalo vůbec dobře. Na obloze se proháněly přeháňky, každou chvíli udeřil liják a předpověď na víkend dost chabá. Ale přece nejsem z cukru! Naložil jsem kolo a vydal se na asi 25km cestu do Mikulčic-bývalého centra Velkomoravské říše, kde se měla o víkendu uskutečnit bitva se zákeřnou rostlinou.
Závod s počasím jsem vyhrál tak tak. Zrovna přijíždím do Mikulčic pod most a přichází obrovský liják s kroupy. Pod mostem čekám ještě asi půl hodiny a nakonec dojíždím posledních 300m k místu srazu. Ke klubovně Brontosaurů přijíždím jako první. Je mi doporučeno tu nechat kolo, protože cesty v lužním lese jsou velmi zablácené a tak přeskládávám věci z brašen na kolo do vypůjčené krosny. Čekáme na zbytek výpravy a v 6 lidech vyrážíme pěšky na chatku v lese, která se nám stane na víkend domovem. Po cestě nám Terka pouští příběh dne trifidů. Kousek za Mikulčicemi se dovídáme, že ohromný roj meteoritů nám způsobil slepotu. Trifidi-nebezpečné zabijácké rostliny se dostali ze zajetí a slepí lidé jsou snadnou kořistí-musíme rychle utéct do bezpečí. Jediným možným útočištěm je ostrov-tam se zákeřné rostliny nedostanou. Zbyli jsme 3 slepí (zavázané oči šátkem) a jedna vidomá, která ovšem nezná cestu a tak ji jeden slepý domorodec naviguje. Jdeme poměrně svižným tempem lesními cestami, polem, občas nedobrovolně kopřivami, když tu najednou slyšíme typické chřestění trifidů. Okamžitě leháme k zemi, bahno nebahno, kopřiva nekopřiva. Za chvíli je trifid pryč, tvoříme opět živý řetěz a jdeme dál. Po chvíli dostáváme nápad se zamaskovat. Dále pokračujeme s lopuchy na hlavě. Jdeme dál asi půl hodiny, když se dostáváme do nebezpečné oblasti, kterou můžeme překonat pouze plazením. Deset metrů se tedy plazíme v blátě s batohy na zádech. Naštěstí si nás trifidé nevšimli a mohli jsme pokračovat dále.
Je potřeba si odpočinout a tak tvoříme úkryt v lese z větví, kam se můžeme všichni schovat. Před pokračováním v cestě potkáváme domorodce, který pomocí jedné byliny dokázal vyléčit slepotu. Naděje, že zas jednou budeme vidět nám dodala odvahy do další cesty. Po chvilce cesty lesem se dostáváme k potoku-poslední překážce za zázračnou bylinou. Každý si musí utrhnout svou vlastní a tak nás postupně Eliška naviguje směrem k břehu. Netrpělivý Šomin ovšem končí hlavou napřed ve vodě a je kompletně mokrý, včetně jeho mobilu. Poučen jeho netrpělivosti vcházím opatrně do potoka, kde je vody po stehna. Přecházím potok, trhám bylinu a zázrak...po aplikaci na oči opět vidím! Už jsem nedoufal... Třetí nevidomí člen výpravy měl fóbii z vody a rozhodl se zůstat slepým. Po chvilce docházíme k chatičce, Jirka končí nedobrovolně ve vodě aby mu to nebylo líto, vyhráli jsem bitvu s trifidy a hra pro dnešek končí.
Byla to velice zajímavá zkušenost, jít přes 2h se zavázanýma očima lesem. Tak trochu jsem se vžil do situace českého slepce - vysokohorského turisty, kterého tak obdivuji. Dřív jsem nechápal co z toho má, když nevidí tu krásu kolem, ale je to zajímavý adrenalin, který mnozí nedobrovolně podstupují každý den.
Večer jsme se pak koupali v "Teplém járku" potoku, který teče z hodonínské elektrárny a je využívaný jako chladící médium. Pak povídání v chatce u kamen a spánek před pracovním dnem.
Probuzení bylo do deštivého rána. Po diskuzi jestli jít nebo ne jsme se nakonec rozhodli že půjdeme. S pláštěnkami, mačetami a jedním křoviňákem jsem se vydali na 4km vzdálenou lokalitu, kde se rozmohla křídlatka - invazivní 3-4m rostlina, která vytlačuje původní rostlina a narušuje tak úžasnou biodiverzitu lužního lesa. Křídlatka podléhá mačetě velice snadno a obrovské rostliny padaly jedna za druhou. Navíc tahle destruktivní činnost mnohé velice uspokojovala:)
Po pár minutách práce jsem měl kompletně promočené boty, takže mi ani nevadilo, že jsem s něma skončil minulý den ve vodě. Déšť a neprostupná křídlatka působili jako jakýsi trenažer džungle. Vysekali jsem asi 100x15m pás křídlatky podél ramene Moravy, pak ještě asi 3 hektary menších skupinek v lese a za pár hodin práce hotová. Ani jsme nečekali že toho tolik uděláme. A abych nezapomněl. Zákon schválnosti-přestalo pršet hned jak jsme všechno vysekali.
Po zbytek dne jsme si opékali nad táboráčkem sýry, špekáčky, brambory, chleba a prostě všechno co přišlo pod ruku. Na oslavu narozenin Pavčáka ukuchtili nad ohněm pudink, zahráli si akční běhavou karetní hru (běhavá bouchaná), večer zakončili hrou na asociace po které se většina vydala spát. Zbylí ještě diskutovali, proč je teplý járek teplý a proč vlastně elektrárny chladí primární oběh. Následovala malá diskuze nad tepelnými čerpadli a nakonec desková hra. Spát jsem šel za svítání v půl páte ráno:) V neděli balení, uklízení, dojídání zásob, vracení se pro vytracené věci a zapomenuté skripta na chatičce a konečně cesta z Mikulčic domů.
Další pohodový víkend s pohodovýma lidma, užitečnou prací pro přírodu. Těším se zase příště!!!:)

středa 27. května 2009

Omeleta pro Paroubka

dnes mi ve zprávách neunikla reportáž o předvolebním meetingu ČSSD v Praze. Šlo o hromadný útok vejci od odpůrců Paroubka a jeho politiky. Musím říct, že jsem se opravdu bavil, protože dvojici Paroubek-Rath opravdu nemám rád a vidět jak si Paroubek vybírá žloutek z ucha bylo velice uspokojující.
Přes to všechno tuto akci rozhodně nepodporuji. Oplácet stejnou mincí by se nemělo a když se Paroubek chová jako prase, nemuseli by chytat jeho móresy i ostatní. Žádné věci to neprospěje, jen se pár lidí pobaví a pro Paroubka jsou to spíš body.

sobota 23. května 2009

Křídlatka

Letos jsem si předsevzel, že bych se chtěl účastnit některých dobrovolnických akcí. Před pár měsíci jsem byl na první – tvořili jsme živý model kraji v ekocentru v Hodoníně a příští víkend se chystám na mou druhou akci – likvidace křídlatky někde u Mikulčic. Protože moc lidí o problému s křídlatkou neví, rozhodl jsem se vám tuto rostlinu trošku představit.

Křídlatka je v našich končinách nepůvodním invazivním druhem, který agresivně vytlačuje původní vegetaci. Dorůstá velikosti kolem 4m, má veliké srdcovité listy a zastinuje nižší patra. Velimi snadno se množí především oddenky. Jen z 5 gramů oddenku dokáže zakořenit a vyrůst nová rostlina. Tvoří souvislé pásy, kde zadusí vše původí a výrazně snižuje bioiverzitu ekosistému.

Roste především u řek, které této rostilně napomáhají v rozšiřování. Veliký boom zaznamenala křídlatka po rozsáhlých povodních v roce 1997. Problém křídlatky je ten, že je fyzicky prakticky nezničitelá, proto je po useknutí rostliny ještě třeba použít chemie, aby odumřel celý podzemní oddenkový val.

Rychlost růstu, objem biomasy a snádné pěstování, to je jistý potenciál křídlatky pro energetické využití, jakožto obnovitelného zdroje. Výtěžnost na hektatr je až 580GJ, což je docela pěkné číslo. Jelikož je ale zařazena mezi karanténí druhy, nepředpokládá se její enetgetické využití.

Další zajímavé využití křídlatky je při sanaci kontaminovaných půd těžkými kovy. Rostlina má totiž schopnost tyto kovy vázat a po spálení se tyto kovy zachycují pomocí filtrů spalin.

Za týden ještě třeba dodám foto. Křídlatku můžete znát ze zahrádek a parků jako okrasnou rostlinu.